Život po zásahu Yolandou

Koncert motorových pil dva měsíce po útoku tajfunu Yolanda neustal a bude ještě pár měsíců trvat. Lidé sice mají co jíst, ale pořád bydlí ve stanech poskytnutých  nevládními organizacemi.
Projíždím mezi vesničkami  ostrůvku Bantayan, tropického ráje s bílými písečnými plážemi a příjemně ospalou ostrovní  atmosférou.
  Vesničané, kteří obvykle sedí u svých obydlí, mají nyní na pilno.
Pracuje se kolektivně, vždy na jednom domě,  nebo na veřejném prostranství mezi palmami. Cesty jsou průjezdné, ale hodně dřevěných domků je srovnaných se zemí, nebo nenávratně poničených. Chybí materiál a peníze. Za na místní poměry dobrou práci, například v restauraci, nebo ve směnárně, je plat okolo 3 USD za den.
Trošku se stydím, že jejich měsíční plat jsem schopný tady za jídlo a ubytování roztočit za jediný den. Na druhou stranu jsem tady zatím nepotkal nikoho, kdo by mi připadal nešťastný, nebo trpící depresí. Vysvětluji si to jejich stylem života v komunitě,  nebo prostě tím, že jsem neproniknul až tak hluboko do jejich duší.
Vesničané jsou vděční za jakoukoliv pozornost, které se jim dostane. Koloběžku jsem dneska půjčil asi stokrát…
image

image

Věříš v boha ?

Potkám na mostě takového malého usměvavého týpka, jak chytá udičkou navázanou na bambusovém prutu ryby.     Fotím dřevěné rybářské domky na kůlech a nějak se dáme do řeči. Po chvilce se mne ptá, jestli věřím v Boha. Filipíny jsou křesťanská země a tak, abych neurazil, odpovídám, že jenom malinko, ale spíš ne, alespoň ne v toho boha propagovaného církvemi.
Chlápek se usměje a odpoví, že já si klidně v Boha věřit můžu, že mám důvod. Že mne stvořil zdravého a bohatého. Ale on, že nevěří vůbec.  Že by ho byl stvořil chudého a ošklivého, proč ? Takového Boha  on že nemá. Zase se  pousměje,  popřeje mi štastnou cestu a spustí háček přes zábradlí, aby si ulovil oběd.

image

image

Hurá do města

Nejlepší je jízda nočním městem po prázných širokých ulicích, kdy většina motorových plecháčů spí.
Města jsem nikdy moc v lásce neměl, ale tohle si opravdu užívám.
Tu volnost, nezávislost na taxíkách a taky zvědavost, co se objeví za dalším rohem.
  I přes den je koloběžka ve městě jednoznačně nejrychlejším  prostředkem pohybu. V dopravě, která střídavě stojí,  nebo je kontinuální (to znamená, každý jede,  kam až to jde – jedno, jestli jste na vedlejší,  na hlavní, nebo třeba na přechodu pro chodce), máte jedinečnou výhodu. Mezi stojícími auty se dá kličkovat velice agilně – akcelerace Rebelky je úžasná, na chodníku jste považováni za chodce a při přejezdu hlavních tepen jste na druhé straně rychleji, tudíž bezpečněji než běžec.
V prvních chvílích jsem si mezi všemi těmi vehikly moc bezpečně nepřipadal. Ale Filipínci jezdí po městech většinou pomalu a jsou ohleduplní. Počítají s vámi a předpokládají, že vy počítáte s nimi. Je to jiný styl jízdy než v Evropě, kde ten, kdo jede po hlavní si myslí, že má prostě absolutní přednost a nekouká napravo, nalevo. Tam by tohle moc dlouho dělat nešlo.
Když jste už přeci jenom  dost nadýcháni výfukových plynů a nohy máte vyklepané, zapadnete do prvního masážního salónu. Za ekvivalent české stokoruny vás hodinu masírují, abyste pak mohli zase pokračovat dál.

image

Vítejte na Filipínách

Letištní personál v Manile vás pozdraví, zeptá se, co to za divnou věc  nesete přes rameno, doprovodí vás k autobusu, na který přestupujete a ještě domluví s řidičem,  aby vás vysadil tam, kde potřebujete. Řidič vám naloží zavazadlo a postará se, aby jste vystoupili na správném terminálu. Nic za to nechce, jenom úsměv. Od místních si občas dýško za vykládání kufrů vezme, ale úplně stejně se usmívá i na ty, kteří mu nic nedají. Asi to není přetvářka. Vždycky mi přišlo, že Filipínci umějí přijímat věci tak, jak přicházejí, nevztekají se, když se události nevyvíjí přesně podle jejich přání a ani nejsou zvyklí nic moc očekávat.
Na letadlo můžete díky celoroční  teplotě okolo dvaceti pěti stupňů celsia čekat ve venkovní čekárně. Stání, respektive sezení ve frontě na odbavení zavazadla je všude na světě zdlouhavé. Tady si za odměnu můžete prohlédnout zblízka letadlo a potěšit mechaniky jejich vyfocením.

V konečné destinaci si před letištní halou rozbalujete koloběžku, čímž si získáte údiv všech přítomných mužů a kousek srdce všech přítomných žen. Jak jednoduché.
Pak už vás čeká akorát 20 km noční jízdy po hladké asfaltové dálnici do centra půlmilionového  hlavního města ostrova Panay, do Iloilo City.

image

Proč koloběžka ?

Koloběžka je  malá a skladná. Dáte ji bez problémů pod sedačku v hromadných dopravních prostředcích, vezmete do ruky v obchodě a hodíte na záda v horách.    Loni jsem putoval po Filipínách na bambusovém kole. Kolo sloužilo jako výborný socializační nástroj. Přiblížíte se místním lidem. Tu samou službu si slibuji od jízdy na koloběžce. A navíc, je to pro mne něco nového. Radost z pohybu, trénink odolnosti a zvědavost, jestli zvládnu ujet vytyčených 1000 km.

image

Plánuji, abych měl co měnit

Letadlo přistává 19.1. v Manile, hlavním městě Filipín. Navazuje hodinový let s AirAsia do Iloilo City.
Potom už koloběhem, lodí a když bude cesta zlá, tak s místními jeepneyem.
Guimaras Island, Negros, Siquijor Island, Cebu, hurikánem srovnaný ostrov Bantayan…

image