Mramorový ostrov Romblon

Ukrytý téměř v geografickém středu filipínských ostrovů, masovým turismem zatím naprosto nedotčený, obklopený prázdnými  plážemi a plný zelených kopců. Na kole ho objedete  za 3 hodiny. Po cestě vám mávají děti i dospělí a všichni se smějí. Dětem tady ke hraní stačí pneumatika, kterou honí klacíkem po prázdné silnici. Prostě pohoda.

image

Romblon je od 19.století vyhlášený těžbou mramoru. Mramor tady najdete všude. V podobě podlah, obkladů,  stolů a soch. Hned u silnice vedoucí skrz ostůvek je možno vidět lomy, brusiče a obchody. Mramorové výrobky  putují loděmi do celého světa. Juharo, majitel dílny a obchodu, zabalí ročně dva kontejnery a pošle je přes Manilu do Anglie. Tam se výrobky prodají za padesátinásobek místní ceny.

image

A jak jede skládací kolo Tern Link D8 ?

Má najeto cca 300 km a zatím překvapivě dobře. Po rovině a hladké silnici uhání téměř k nerozeznání od velkého bicyklu. Ve městě je mrštnější a při proplétání mezi auty bezpečnější. Na hrbolech se musí pomalu a opatrně, zejména dolů z kopce. Kamenům je potřeba se vyhnout.

image

Dneska jsem jí půjčil pánovi a za odměnu jsem si mohl vyfotit velkou cirkulárku, jak řeže mramorový kvádr.

image

Filipínské startupy

Moje první schůzka byla se slečnou Kimbee, spolumajitekou řetězce Mystery Manila, provozující únikové hry. Fenomén únikovek se před rokem dostal i sem. Pět různých her, při kterých jste společně s kamarády zavřeni v místnosti a snažíte se řešením šifer dostat ven, je nenápadně skrytých v jednom z butiků velkého obchodního centra.  Firmě se daří uvěznit v průměru dvacet skupin za den a lidi jsou tak nadšení, že se fotí i s cedulí “téměř vyřešili”.
Zajímavé bylo setkání s charismatickým Markem Riverou, výrobcem “eko” bambusových kartáčků na zuby. Kartáčky se úspěšně začínají prodávat po celé zemi. Část zisku jde na osvětu chudých komunit, které nevědí, jak si čistit zuby a mýt ruce.
Nejvyšší hladinky adrenalinu jsem dosáhl při slalomu mezi různými smrdutými popojíždějícími vehikly v permanentní manilské zácpě. Na setkání s Carlem Mamawalem, výrobcem skládaček Nyfti, jsem ani jinak než na kole přijet nemohl. Carlovi se během jednoho roku  podařilo i za nemalou částku 770 dolarů prodat třicet kol. Vykašlal se na práci v korporaci a plánuje novou sérii skládaček s většími kolečky.
Držím palce a jdu si vyčistit bambusovým kartáčkem svůj šedý jazyk od olova.

image

image

Jaderná elektrárna Jaraguá – ráj pro urbanexplorery

Na jižním pobřeží, nedaleko města Cienfuegos se nachází nádherná turistická atrakce z roku 1976 až 1992.
Vstup do ní je zadarmo, akorát musíte nepozorovaně proklouznout za zády stráže. Jde to celkem jednoduše. Plot je na mnoha místech porušen a betonová zeď chránící hlavní kupoli reaktoru se dá podlézt. Pak vám zbývá překonat 30 metrů volného prostranství a jste uvnitř železobetonového monstra. Je plné různých obskurních trubek, otvorů v podlahách a křivolakých chodeb.   Baterka a nutnost uvědomit si, že když vás chytnou, může být zle, je nutností…

image

image

image

image

image

image

Socialismus nebo smrt

Na Kubě se mají všichni dobře a nejlépe státní zaměstnanci, což jsou skoro všichni. Nikdo se tady přespříliš nenadře. Servírka v restauraci, nejčastěji silnější paní kolem padesáti, kterou si dovolíte vytrhnout z nekonečně dlouhého telefonního hovoru, vám po objednání čaje ochotně přinese sáček  a položí ho na stůl. O horkou vodu musíte požádat zvlášť. Na další prosbu, že je voda nedostatečně horká pro úspěšné vylouhování čaje, většinou nemáte morální sílu. Nakonec si radši dáte kávu, kterou tady opravdu umí a vyrazíte do dalšího dne.
image

image

Se svým šlapacím miláčkem můžete jet společně nákladním vagónem.

image

image

Most odnikud nikam a prázdná dálnice.

V posteli s Che Guevarou a na záchodě s Fidelem Castrem

Kuba je země plná atrakcí a téměř neomezených možností. Můžete se například ubytovat v hotelu, ve kterém přenocoval v roce 1961 nesmrtelný miláček národa Che Guevara a vyspat se přímo v jeho posteli. Na interiér hotelu od té doby nikdo nesáhnul, jenom povlečení bylo naštěstí vyměněné.
Dále je  možno vystoupat v pohoří Sierra Maestra na tajné místo, odkud Fidel Castro v roce 1953 řídil revoluci. Dřevěné domky ukryté v husté džungli jsou původní, pokryté mechem z padesátých let. Největším trhákem je Fidelův dům s výklopnými stěnami, únikovým poklopem v podlaze a schodištěm vedoucím do neobydlené místnosti, sloužícím ke zmatení nepřítele. Nejděsivěji asi působí primitivní dřevěná nemocnice, poukazující na brutalitu guerillové války.

image

image

image

image

Na bambusáku po Kubě

Vycestovat na Kubu bych doporučil všem voličům komunistů a socialistů. Revolucionáři tady odvedli pořádný kus práce.
Pizzu na ulici si v přepočtu dáte za deset korun, ostříhat se necháte za pět a láhev luxusního kubánského rumu tady koupíte za padesát korun. Slečna na ulici vám položí chutný dortík za tři koruny přímo do ruky, kterou si potom olížete. Je to ekologické, žádný zbytečný odpad.
O další materiální statky se starat nemusíte, nejsou pro běžné občany k mání. Zbyde vám tak více času na to podstatné…

image

image

image

Výbava – cestování na lehko

Každá věc, kterou máte navíc, vám většinou akorát znepříjemňuje život. Musíte se o ni starat a pak zbývá méně času zabývat se podstatným.
Můj bágl vážil asi dva a půl kilogramu. Přesto jsem ho při jízdě na koloběžce cítil. Bohužel, až na závěr cesty jsem zjistil, že se dá krásně pověsit na řídítka…:-).

Výbava a jak fungovala ?

1. Koloběžka Kostka Rebel Fold
Jediná možná volba pro tento typ cesty. Nejlehčí skládací koloběžka na světě.  I s pumpičkou a lepením 6 kg. Po asfaltu frčela jak blázen a i kamenité cesty zvládla. Defekt za celou dobu žádný, akorát  odřené břicho.

2. Fotoaparát Olympus Stylus TG-2
Poprvé v životě jsem mohl fotit za každých podmínek. Zpocený, v prachu, ve vodě i za jízdy. A pak díky dobré světelnosti objektivu i za deště a šera. Nemusel jsem se bát, že se foťáku něco stane. To dává velkou volnost tvorbě.

3. Bágl Lowe Alpine Lightflite 25
Běžecký batoh vážící 400g. Měkká záda jsem vyztužil slabým kartónem a pak seděl na jedničku.  Dvě bederní kapsy  sloužily jako peněženka a pouzdro na foťák, který byl neustále při ruce.

Z další výbavy mohu doporučit Silk sack namísto spacáku, 220 g vážící goretexovou bundu Road Runner od HighPointu, síťované boty Merrell a merino wool trička. Celý blog je napsán a dán online přes Samsung Note II. Vše sloužilo výborně.

image

image

Konečná stanice – džungle Manila

Podtrženo a sečteno, Rebelka má po Filipínách najeto 722 km a právě se registruje k odletu zpátky do Evropy.
Poslední kilometry najela v džungli lidí, aut, jeepneyů, motorek, tricyklů a autobusů.   Doprava často stojí, nebo se pohybuje malou rychlostí, ale i tak je to docela slušný adrenalin.
První den v Manile a 18km,  to majitel ještě dává. Pak zkouší pohyb metrem, je to  předek na zadek a zadek na předek, odhadem 12 lidí na metr čtvereční. Ženy mají oddělený vagón, takže opravdu není o co stát.
Druhý a poslední den cesty už tráví zbaběle v klimatizovaném  obchodním centru a na letiště ho veze taxík.
Byla to super cesta…

Seznamovací nástroj

Koloběžka na Filipínách pomyslně otevírá dveře. Všem se líbí a když projíždíte kolem, hodně lidí jen tak poznamená: “Pěknej skútr”,  “to je roztomilý”, popřípadě vás pozdraví.  Když se zastavíte a koloběžku půjčíte, je z toho velká radost.
Dospělí se často stydí projet, ale dětem, kterých je všude spousta, to hloupé nepřipadá a klidně jezdí sem a tam.
Díky Rebelce se s vámi vyfotí i nejkrásnější dívka ve vesnici a ještě vám pošle svoje telefonní číslo.
Jenže kolečka potřebují jet dál a loď odpoledne odplouvá, takže máte smůlu, na rande až někdy příště.

image

Jak to jede?

Rebelka má na Filipínách najeto něco přes pětset kilometrů. Jak se jí to líbí?
Ideální jsou menší ostrovy. Jako třeba  ostrůvek šamanů Siquijor, kde je motorová doprava velice klidná až žádná a silnice krásná, hladká, asfaltová.
       Posledních deset let se místní vláda snaží a z prašných cest jsou jako mávnutím proutku asfaltové. I třeba do horské vesničky, kde žijí z našeho pohledu téměř divoši v chýších ze dřeva. (I když někdy vybavených LCD televizorem a hlučným karaoke videem).
To se to potom jede  dolů z kopce. Silnice se krásně kroutí, obloha splývá s oceánem a vše je navíc doprovázeno hudbou cvrdlikající divočiny.
Na velkých ostrovech a rušných tepnách je lepší Rebelce skromně sklopit řídítka a stopnout si projíždějící náklaďák,  autobus, nebo dokonce motorku. Je to tak bezpečnější, jak pro ni, tak pro mne.
Příjemná ujetá denní vzdálenost je od dvaceti do padesáti kilometrů,  v závislosti na kvalitě povrchu. Rychlost jízdy se pohybuje mezi 5 km/h do prudkého kopce a 45 km/h dolů, z kopce. Po rovině se dá udržet 15 km/h. Průměr je potom i s různým popojížděním kolem 13 km/h. Rebelka je takto asi spokojená, zatím ani jednou nezaprotestovala.

image

image