Catanduanes a Majestic wave

Z tohoto ostrovu se díváte přímo na Ameriku. Jeho východní pláž Puraran a slavná Majestic vawe patří mezi nejlepší místa na světě pro surfování. Vlny tady mají k pořádnému rozběhnutí celý Pacific. Avšak, kdo by tu čekal nějaký velký turistický průmysl, je na omylu. Na pláži se nacházejí dva malé “resortíky” s několika bambusovými chatkami, do kterých neustále fouká a občas i prší.
Sympatická majitelka mi nalévá výbornou kávu a říká, že jí to takhle stačí, že tu nechce mít turisty, ale cestovatele a surfaře. Před deseti lety, než se i sem dostala televize a internet, bylo prý ještě lépe. Fungoval tady směnný obchod, třeba ryba za rýži a lidi se tolik nehnali za penězi.
I já jsem se přijel vykoupat a zkusit si poprvé v životě stát na vlně, což je prý úžasný pocit propojení člověka s přírodou. Namísto toho jsem se dva dni koupal v dešti, který nepřestal ani na deset minut. Není propojení jako propojení. Příště to chce asi přijet o dva měsíce později.

image

“Expedice” k úpatí živé sopky

image

Je to tak, na Filipínách mají i živou sopku. Mt. Mayon, v překladu hora Krásy, vystupuje od moře do výšky 2458 m. Sopka měla od roku 1900 až do současnosti celkem patnáctkrát erupci. Ta poslední v roce 1993 pohřbila kromě místních i tým amerických vulkanologů při výzkumu.
Když šlapete strmou, ale novou silnicí do základního tábora k hotelu SkyLine ve výšce 810 m, vidíte na  vrcholku hory neustále obláček kouře. Sopka opravdu nespí a jenom čeká, až zase dostane chuť chrlit lávu.
Na skládací kolo Tern Link D8 jsem si už tak zvykl, že s ním zacházím téměř jako s horským. Akorát při sjezdech je potřeba jet pomalu a dávat pozor na hrboly. V dešti a bahně potom na neúčinné brzdy. K dnešnímu dni má najeto 700 km a to i “trošku” horším terénem.
Konečně nahoře, hotel SkyLine je už dvacet let nedokončený a tak na mne zbývá plesnivá chatka pod silnicí. Zato s krásným výhledem na Pacifik.

image

V džungli na Sibuyanu

Čtyři hodinky plavby z Romblonu a jste na dalším ostrově, přezdívaném “Galapágy Pacifiku”. Ostrov byl při tvoření země v poslední době ledové oddělen od ostatních mas pevniny a vyvíjel se potom samostatně. Díky tomu na něm najdete velice rozmanitou škálu rostlinných a živočišných druhů. Většina ostrova je chráněna přírodní rezervací a to dokonce tak silně, že v roce 2011 díky  protestům místních obyvatel, bylo velké firmě zrušeno vylobované povolení k těžbě zinku.
Pokud máte dost času, můžete si s průvodcem dát třídenní trek na nejvyšší horu Mt. Guiting-Guiting (2058m).  Stačí se ale i vzdálit pár stovek metrů od okružní, povětšinou písčito – kamenité silnice a potkáte lidi jako z pohádky. Chlápek nesoucí na zádech hromadu dřeva nevěřícně kroutil hlavou, co to na zádech táhnu já. Udělal jsem mu tím evidentně radost. On mne taky, protože jsem pochopil, že táhnout  kolo na zádech je nesmysl, že mi ho tady v džungli nikdo neukradne. Praštil jsem s ním pod palmu a pokračoval dál k vodopádům pěkně na lehko.

image

image

image

Mramorový ostrov Romblon

Ukrytý téměř v geografickém středu filipínských ostrovů, masovým turismem zatím naprosto nedotčený, obklopený prázdnými  plážemi a plný zelených kopců. Na kole ho objedete  za 3 hodiny. Po cestě vám mávají děti i dospělí a všichni se smějí. Dětem tady ke hraní stačí pneumatika, kterou honí klacíkem po prázdné silnici. Prostě pohoda.

image

Romblon je od 19.století vyhlášený těžbou mramoru. Mramor tady najdete všude. V podobě podlah, obkladů,  stolů a soch. Hned u silnice vedoucí skrz ostůvek je možno vidět lomy, brusiče a obchody. Mramorové výrobky  putují loděmi do celého světa. Juharo, majitel dílny a obchodu, zabalí ročně dva kontejnery a pošle je přes Manilu do Anglie. Tam se výrobky prodají za padesátinásobek místní ceny.

image

A jak jede skládací kolo Tern Link D8 ?

Má najeto cca 300 km a zatím překvapivě dobře. Po rovině a hladké silnici uhání téměř k nerozeznání od velkého bicyklu. Ve městě je mrštnější a při proplétání mezi auty bezpečnější. Na hrbolech se musí pomalu a opatrně, zejména dolů z kopce. Kamenům je potřeba se vyhnout.

image

Dneska jsem jí půjčil pánovi a za odměnu jsem si mohl vyfotit velkou cirkulárku, jak řeže mramorový kvádr.

image

Filipínské startupy

Moje první schůzka byla se slečnou Kimbee, spolumajitekou řetězce Mystery Manila, provozující únikové hry. Fenomén únikovek se před rokem dostal i sem. Pět různých her, při kterých jste společně s kamarády zavřeni v místnosti a snažíte se řešením šifer dostat ven, je nenápadně skrytých v jednom z butiků velkého obchodního centra.  Firmě se daří uvěznit v průměru dvacet skupin za den a lidi jsou tak nadšení, že se fotí i s cedulí “téměř vyřešili”.
Zajímavé bylo setkání s charismatickým Markem Riverou, výrobcem “eko” bambusových kartáčků na zuby. Kartáčky se úspěšně začínají prodávat po celé zemi. Část zisku jde na osvětu chudých komunit, které nevědí, jak si čistit zuby a mýt ruce.
Nejvyšší hladinky adrenalinu jsem dosáhl při slalomu mezi různými smrdutými popojíždějícími vehikly v permanentní manilské zácpě. Na setkání s Carlem Mamawalem, výrobcem skládaček Nyfti, jsem ani jinak než na kole přijet nemohl. Carlovi se během jednoho roku  podařilo i za nemalou částku 770 dolarů prodat třicet kol. Vykašlal se na práci v korporaci a plánuje novou sérii skládaček s většími kolečky.
Držím palce a jdu si vyčistit bambusovým kartáčkem svůj šedý jazyk od olova.

image

image

Jaderná elektrárna Jaraguá – ráj pro urbanexplorery

Na jižním pobřeží, nedaleko města Cienfuegos se nachází nádherná turistická atrakce z roku 1976 až 1992.
Vstup do ní je zadarmo, akorát musíte nepozorovaně proklouznout za zády stráže. Jde to celkem jednoduše. Plot je na mnoha místech porušen a betonová zeď chránící hlavní kupoli reaktoru se dá podlézt. Pak vám zbývá překonat 30 metrů volného prostranství a jste uvnitř železobetonového monstra. Je plné různých obskurních trubek, otvorů v podlahách a křivolakých chodeb.   Baterka a nutnost uvědomit si, že když vás chytnou, může být zle, je nutností…

image

image

image

image

image

image

Socialismus nebo smrt

Na Kubě se mají všichni dobře a nejlépe státní zaměstnanci, což jsou skoro všichni. Nikdo se tady přespříliš nenadře. Servírka v restauraci, nejčastěji silnější paní kolem padesáti, kterou si dovolíte vytrhnout z nekonečně dlouhého telefonního hovoru, vám po objednání čaje ochotně přinese sáček  a položí ho na stůl. O horkou vodu musíte požádat zvlášť. Na další prosbu, že je voda nedostatečně horká pro úspěšné vylouhování čaje, většinou nemáte morální sílu. Nakonec si radši dáte kávu, kterou tady opravdu umí a vyrazíte do dalšího dne.
image

image

Se svým šlapacím miláčkem můžete jet společně nákladním vagónem.

image

image

Most odnikud nikam a prázdná dálnice.