Ukrytý téměř v geografickém středu filipínských ostrovů, masovým turismem zatím naprosto nedotčený, obklopený prázdnými  plážemi a plný zelených kopců. Na kole ho objedete  za 3 hodiny. Po cestě vám mávají děti i dospělí a všichni se smějí. Dětem tady ke hraní stačí pneumatika, kterou honí klacíkem po prázdné silnici. Prostě pohoda.

Romblon je od 19.století vyhlášený těžbou mramoru. Mramor tady najdete všude. V podobě podlah, obkladů,  stolů a soch. Hned u silnice vedoucí skrz ostůvek je možno vidět lomy, brusiče a obchody. Mramorové výrobky  putují loděmi do celého světa. Juharo, majitel dílny a obchodu, zabalí ročně dva kontejnery a pošle je přes Manilu do Anglie. Tam se výrobky prodají za padesátinásobek místní ceny.

A jak jede skládací kolo Tern Link D8 ?

Má najeto cca 300 km a zatím překvapivě dobře. Po rovině a hladké silnici uhání téměř k nerozeznání od velkého bicyklu. Ve městě je mrštnější a při proplétání mezi auty bezpečnější. Na hrbolech se musí pomalu a opatrně, zejména dolů z kopce. Kamenům je potřeba se vyhnout.

Dneska jsem jí půjčil pánovi a za odměnu jsem si mohl vyfotit velkou cirkulárku, jak řeže mramorový kvádr.

Moje první schůzka byla se slečnou Kimbee, spolumajitekou řetězce Mystery Manila, provozující únikové hry. Fenomén únikovek se před rokem dostal i sem. Pět různých her, při kterých jste společně s kamarády zavřeni v místnosti a snažíte se řešením šifer dostat ven, je nenápadně skrytých v jednom z butiků velkého obchodního centra.  Firmě se daří uvěznit v průměru dvacet skupin za den a lidi jsou tak nadšení, že se fotí i s cedulí “téměř vyřešili”.
Zajímavé bylo setkání s charismatickým Markem Riverou, výrobcem “eko” bambusových kartáčků na zuby. Kartáčky se úspěšně začínají prodávat po celé zemi. Část zisku jde na osvětu chudých komunit, které nevědí, jak si čistit zuby a mýt ruce.
Nejvyšší hladinky adrenalinu jsem dosáhl při slalomu mezi různými smrdutými popojíždějícími vehikly v permanentní manilské zácpě. Na setkání s Carlem Mamawalem, výrobcem skládaček Nyfti, jsem ani jinak než na kole přijet nemohl. Carlovi se během jednoho roku  podařilo i za nemalou částku 770 dolarů prodat třicet kol. Vykašlal se na práci v korporaci a plánuje novou sérii skládaček s většími kolečky.
Držím palce a jdu si vyčistit bambusovým kartáčkem svůj šedý jazyk od olova.

Na jižním pobřeží, nedaleko města Cienfuegos se nachází nádherná turistická atrakce z roku 1976 až 1992.
Vstup do ní je zadarmo, akorát musíte nepozorovaně proklouznout za zády stráže. Jde to celkem jednoduše. Plot je na mnoha místech porušen a betonová zeď chránící hlavní kupoli reaktoru se dá podlézt. Pak vám zbývá překonat 30 metrů volného prostranství a jste uvnitř železobetonového monstra. Je plné různých obskurních trubek, otvorů v podlahách a křivolakých chodeb.   Baterka a nutnost uvědomit si, že když vás chytnou, může být zle, je nutností…

Na Kubě se mají všichni dobře a nejlépe státní zaměstnanci, což jsou skoro všichni. Nikdo se tady přespříliš nenadře. Servírka v restauraci, nejčastěji silnější paní kolem padesáti, kterou si dovolíte vytrhnout z nekonečně dlouhého telefonního hovoru, vám po objednání čaje ochotně přinese sáček  a položí ho na stůl. O horkou vodu musíte požádat zvlášť. Na další prosbu, že je voda nedostatečně horká pro úspěšné vylouhování čaje, většinou nemáte morální sílu. Nakonec si radši dáte kávu, kterou tady opravdu umí a vyrazíte do dalšího dne.

Se svým šlapacím miláčkem můžete jet společně nákladním vagónem.

Most odnikud nikam a prázdná dálnice.

Kuba je země plná atrakcí a téměř neomezených možností. Můžete se například ubytovat v hotelu, ve kterém přenocoval v roce 1961 nesmrtelný miláček národa Che Guevara a vyspat se přímo v jeho posteli. Na interiér hotelu od té doby nikdo nesáhnul, jenom povlečení bylo naštěstí vyměněné.
Dále je  možno vystoupat v pohoří Sierra Maestra na tajné místo, odkud Fidel Castro v roce 1953 řídil revoluci. Dřevěné domky ukryté v husté džungli jsou původní, pokryté mechem z padesátých let. Největším trhákem je Fidelův dům s výklopnými stěnami, únikovým poklopem v podlaze a schodištěm vedoucím do neobydlené místnosti, sloužícím ke zmatení nepřítele. Nejděsivěji asi působí primitivní dřevěná nemocnice, poukazující na brutalitu guerillové války.

Vycestovat na Kubu bych doporučil všem voličům komunistů a socialistů. Revolucionáři tady odvedli pořádný kus práce.
Pizzu na ulici si v přepočtu dáte za deset korun, ostříhat se necháte za pět a láhev luxusního kubánského rumu tady koupíte za padesát korun. Slečna na ulici vám položí chutný dortík za tři koruny přímo do ruky, kterou si potom olížete. Je to ekologické, žádný zbytečný odpad.
O další materiální statky se starat nemusíte, nejsou pro běžné občany k mání. Zbyde vám tak více času na to podstatné…

Každá věc, kterou máte navíc, vám většinou akorát znepříjemňuje život. Musíte se o ni starat a pak zbývá méně času zabývat se podstatným.
Můj bágl vážil asi dva a půl kilogramu. Přesto jsem ho při jízdě na koloběžce cítil. Bohužel, až na závěr cesty jsem zjistil, že se dá krásně pověsit na řídítka…:-).

Výbava a jak fungovala ?

1. Koloběžka Kostka Rebel Fold
Jediná možná volba pro tento typ cesty. Nejlehčí skládací koloběžka na světě.  I s pumpičkou a lepením 6 kg. Po asfaltu frčela jak blázen a i kamenité cesty zvládla. Defekt za celou dobu žádný, akorát  odřené břicho.

2. Fotoaparát Olympus Stylus TG-2
Poprvé v životě jsem mohl fotit za každých podmínek. Zpocený, v prachu, ve vodě i za jízdy. A pak díky dobré světelnosti objektivu i za deště a šera. Nemusel jsem se bát, že se foťáku něco stane. To dává velkou volnost tvorbě.

3. Bágl Lowe Alpine Lightflite 25
Běžecký batoh vážící 400g. Měkká záda jsem vyztužil slabým kartónem a pak seděl na jedničku.  Dvě bederní kapsy  sloužily jako peněženka a pouzdro na foťák, který byl neustále při ruce.

Z další výbavy mohu doporučit Silk sack namísto spacáku, 220 g vážící goretexovou bundu Road Runner od HighPointu, síťované boty Merrell a merino wool trička. Celý blog je napsán a dán online přes Samsung Note II. Vše sloužilo výborně.