Koncert motorových pil dva měsíce po útoku tajfunu Yolanda neustal a bude ještě pár měsíců trvat. Lidé sice mají co jíst, ale pořád bydlí ve stanech poskytnutých  nevládními organizacemi.
Projíždím mezi vesničkami  ostrůvku Bantayan, tropického ráje s bílými písečnými plážemi a příjemně ospalou ostrovní  atmosférou.
  Vesničané, kteří obvykle sedí u svých obydlí, mají nyní na pilno.
Pracuje se kolektivně, vždy na jednom domě,  nebo na veřejném prostranství mezi palmami. Cesty jsou průjezdné, ale hodně dřevěných domků je srovnaných se zemí, nebo nenávratně poničených. Chybí materiál a peníze. Za na místní poměry dobrou práci, například v restauraci, nebo ve směnárně, je plat okolo 3 USD za den.
Trošku se stydím, že jejich měsíční plat jsem schopný tady za jídlo a ubytování roztočit za jediný den. Na druhou stranu jsem tady zatím nepotkal nikoho, kdo by mi připadal nešťastný, nebo trpící depresí. Vysvětluji si to jejich stylem života v komunitě,  nebo prostě tím, že jsem neproniknul až tak hluboko do jejich duší.
Vesničané jsou vděční za jakoukoliv pozornost, které se jim dostane. Koloběžku jsem dneska půjčil asi stokrát…