Nejlepší je jízda nočním městem po prázných širokých ulicích, kdy většina motorových plecháčů spí.
Města jsem nikdy moc v lásce neměl, ale tohle si opravdu užívám.
Tu volnost, nezávislost na taxíkách a taky zvědavost, co se objeví za dalším rohem.
  I přes den je koloběžka ve městě jednoznačně nejrychlejším  prostředkem pohybu. V dopravě, která střídavě stojí,  nebo je kontinuální (to znamená, každý jede,  kam až to jde – jedno, jestli jste na vedlejší,  na hlavní, nebo třeba na přechodu pro chodce), máte jedinečnou výhodu. Mezi stojícími auty se dá kličkovat velice agilně – akcelerace Rebelky je úžasná, na chodníku jste považováni za chodce a při přejezdu hlavních tepen jste na druhé straně rychleji, tudíž bezpečněji než běžec.
V prvních chvílích jsem si mezi všemi těmi vehikly moc bezpečně nepřipadal. Ale Filipínci jezdí po městech většinou pomalu a jsou ohleduplní. Počítají s vámi a předpokládají, že vy počítáte s nimi. Je to jiný styl jízdy než v Evropě, kde ten, kdo jede po hlavní si myslí, že má prostě absolutní přednost a nekouká napravo, nalevo. Tam by tohle moc dlouho dělat nešlo.
Když jste už přeci jenom  dost nadýcháni výfukových plynů a nohy máte vyklepané, zapadnete do prvního masážního salónu. Za ekvivalent české stokoruny vás hodinu masírují, abyste pak mohli zase pokračovat dál.