Letištní personál v Manile vás pozdraví, zeptá se, co to za divnou věc  nesete přes rameno, doprovodí vás k autobusu, na který přestupujete a ještě domluví s řidičem,  aby vás vysadil tam, kde potřebujete. Řidič vám naloží zavazadlo a postará se, aby jste vystoupili na správném terminálu. Nic za to nechce, jenom úsměv. Od místních si občas dýško za vykládání kufrů vezme, ale úplně stejně se usmívá i na ty, kteří mu nic nedají. Asi to není přetvářka. Vždycky mi přišlo, že Filipínci umějí přijímat věci tak, jak přicházejí, nevztekají se, když se události nevyvíjí přesně podle jejich přání a ani nejsou zvyklí nic moc očekávat.
Na letadlo můžete díky celoroční  teplotě okolo dvaceti pěti stupňů celsia čekat ve venkovní čekárně. Stání, respektive sezení ve frontě na odbavení zavazadla je všude na světě zdlouhavé. Tady si za odměnu můžete prohlédnout zblízka letadlo a potěšit mechaniky jejich vyfocením.

V konečné destinaci si před letištní halou rozbalujete koloběžku, čímž si získáte údiv všech přítomných mužů a kousek srdce všech přítomných žen. Jak jednoduché.
Pak už vás čeká akorát 20 km noční jízdy po hladké asfaltové dálnici do centra půlmilionového  hlavního města ostrova Panay, do Iloilo City.